JAK SE STÁT PIKKUVAKIM

Ahoj, ahoj, milí ještě menší tvorečkové a zdravím taky Vás, kapku větší průvodci světem! Jsem zpět, abych Vám mohla opět vyprávět o tom malém národě statečných lesních strážců. Tak se hezky posaďte a čtěte.

Včerejší ráno bylo ránem speciálním. Nastal totiž dlouho očekávaný kontrolní den, kdy se my tety domácí vydáváme na obhlídku k našim mladým Adeptům. Ne každý malý tvor je totiž pravý Pikkuvaki. Jakmile mrňousci dorostou pěti let, mohou se ucházet o slavnostní zařazení mezi Velké malé Pikkuvaki. Tito Adepti však musí zvládat spoustu různých dovedností, a tak obstát ve všech ohledech nebývá vždy jednoduché.

Má včerejší návštěva mířila k Lucovi. Je to takový čiperný nezbeda a já ho už dlouho bedlivě pozoruji. Zakrátko oslaví páté narozeniny a řeknu vám, je den ode dne samostatnější.

Už se zvládá sám oblékat, i když někdy ho musím zkontrolovat, jestli si nevzal kamarádovo oblečení místo toho svého. Sám si čistí zuby, ačkoliv musím přiznat, že ho podezřívám, jestli spíš tu zubní pastu nebaští. Rád se také umývá, aby nebyl špinavý, i přesto, že se mu do toho umývání čas od času tak úplně nechce. Umí se sám najíst a i když mu ne každé jídlo chutná, vždycky ho aspoň okusí, aby se o svých chutích ujistil. Pokud potřebuje navštívit záchod, ví jak a kdy ho použít. Před spaním se sice chodí vyčůrat, i když se mu stane nějaká ta noční nehoda, což ale není nic, co by teta domácí a náhradní prádlo nevyřešily. Luco dokonce zvládá strávit delší čas bez svých velkých průvodců lidským světem. A když se mu občas maličko zasteskne, zpívá s námi písničky proti smutku nebo se za mnou přijde pomazlit. Zkrátka zanedlouho už z něj doopravdy bude Velký malý Pikkuvaki.

Vím, není toho málo, co naši maličcí musí zvládnout, ale jsem tu ještě já, hodná teta domácí, která občas přivře očka a když se Pikkuvakimu něco nezadaří, ráda mu pomůžu. Od toho tu přeci tety domácí jsou…

Děkujeme za pochopení a Váš čas při vyplňování dotazníku.

Tým Školy hrdinů